Syndicate – Znovu a jinak

Znamenitá taktika vede u her jako je Syndicate
k příjemnému pocitu z vítězství. Bohužel, to platilo kdysi dávno
v roce 1993, a pokud máte přehled o čase a nevlastnili jste v té době
stroj času, zcela určitě víte, že nyní jsme v roce 2012. Ten přinesl mimo jiné
i spoustu inovací stejně jako celé 21. století, s čímž opět souvisí další
věci. Jednou z nich je, že taktika byla upálena na hranicích a v tuto
vteřinu už ve hrách pouze běháte jako o život, střílíte jako při apokalypse
zombie a obdivujete jakoukoli epickou scénu, jež vám hra za pomoci nascriptovaných
scén nabídne. Naneštěstí se hlavnímu proudu nevyhnul právě ani zmíněný
Syndicate, jenž se od svých původních bratrů odchýlil jako žádná jiná hra
v historii a společný mají snad jenom svět. Ale co, důležitější je, jak se
vlastně tento „remake“ hraje, protože pokud byl změněn a převtělen do lepší
podoby, vadilo by vám to snad?

Pokud bychom se ještě vrátili k úplně původním několika
hrám, dokážete si představit, co by se vám v té době objevilo na monitoru?
Několik panáčků viděných z ptačího pohledu! A co na vás čeká v tuto
chvíli? Čistokrevné FPS se spoustou nepřátel, které jednoduše rozstřílíte na
cucky jako terče na střelnici na pouti. Hru vytvořilo poměrně známé studio
Starbreeze Studios, které stojí mimo jiné za dvěma skutečně skvělými hrami.
Jednou z nich je první díl brutální krvavé zabíječky The Darkness, jehož
druhý díl si k srdci vzalo zase jiné studio, ale jejich další titul, The
Chronicles of Riddick: Assault on Dark Athena, nikdy jiný nepřevzal a oni se
jím mohou dále chlubit bez ztrapnění z pošpinění série jinými ručkami. Oba
z těchto titulů byly úspěšné, oba byly slavné a tak nám přichází jedna
zcela zásadní otázka – „Bude takový i Syndicate?“

Nejlépe si se svými předchůdci nový Syndicate podává ruku
v oblasti příběhu, který se tak nějak doplňuje. Nacházíte se v roce
2069, tedy ve vcelku nepříliš daleké budoucnosti, a vaším cílem je sjednat na
Zemi mír. Dobře, až tak závislí na vás všichni nejsou, ale spasit Eurocorp, pro
který děláte, je nadmíru důležité, neboť i on je součástí světového řádu. Ten
se zcela pomátl a všechny světové vlády běhají jako bláznivé nahé po náměstích
a zdají se být dočista mimo smysly. Uprostřed války není ale nic tak docela
normální. Tu korupce, tam podvádění, opravdu je to to, za co jste bojovali? No
nic, práce je práce, takže se dostáváte do středu konfliktu mezi třemi
obrovskými korporacemi, a totiž již zmíněným Eurocorpem, Cayman Global a
Aspari. Vše nezávisí pouze na vás, ale když se zvrtne jedna věc, zbylé se jako
domino pokazí také a teprve v tu chvíli jste vy, nový prototyp agenta
Eurocorpu, nuceni se doopravdy soustředit na zachránění nejen vlastní
zadku, ale i vašich přátel, spolupracovníků a Eurocorpu. Jste na takovou výzvu skutečně
připraveni?

Když na tom zase až tak dobře nebudete vy, spokojit se
budete muset s hlavním hrdinou příběhu Milesem Kilem. Jak již bylo
zmíněno, pracuje pro společnost Eurocorp a je tamějším agentem, ale vězte, že
v roce 2069 už agenti nejsou jen tak nějací ledajací! Pokud by se dostal
do střetu s muži v černém, jestliže by mu nestihli dost brzo vymazat
paměť, s prstem v nose by je dokázal přinutit se navzájem zastřelit a
následně k vlastnímu spánku přiložit hlaveň devítky a vystřelit. No jo,
nová generace „superhrdinů“ už si sice nepotrpí na síle, ale co se psychických
aktivit týče, Miles dokáže s ostatními pěkně zacvičit a udělat z nich
nic netušící loutky, které se zastřelí jednoduše na potkání.

Může za to globalizace současného i budoucího světa, která
podle autorů povede až k takovým věcem, jako je spojení celého lidstva za
pomoci čipů umístěných hluboko v mozku. Ty z vás dělají skoro robota,
to ano, ale vůli máte stále vlastní, nicméně pokud se správně naučíte využívat
vlastností těchto čipů, zjistíte, že se mohou hodit i ve váš prospěch. Jako
správný hacker doslova ovládnete ostatní, což se hlavnímu hrdinovi skvěle hodí
při boji s nepřáteli, u kterých může vyvolat prudké bolesti a následně je
odpravit jedinou sebemenší ranou do těla, třebaže by měli neprůstřelnou vestu a
neprůrazné kosti v těle k tomu. Miles je dokonce až takový podivín,
že za pomoci nechutné kroutící se věcičky může ostatním čipy vytrhávat přímo
z mozku a tím si vylepšit svoje vlastní schopnosti, jako je běhání,
skákání a klekání při boji, nicméně proč ne, když se vám to bude o deset sekund
později tak nevybíravě hodit.

Kapitolou sama pro sebe bývají u FPS výhradně zbraně,
kterých si koneckonců v každé užijete víc než by bylo zdrávo, a proto se
nebojí vizitky na tuto skutečnost umisťovat i na krabičky. Berme to však tak,
že ještě že tam jsou, jinak bychom museli naše nepřátele zdravit a podávat jim
ruce. Takhle však můžeme vytáhnout pořádnou bouchačku, s jejímiž náboji by
si nevěděli rady ani nejvýkonnější a nejtvrdší neprůstřelné vesty na světě. Až
se ve hře chopíte první zbraně, ucítíte sílu. Naráz se všude kolem rozsvítí
milion světel, vzduchem začnou plout čísla a vy si ani nedokážete uvědomit, že
nejste na diskotéce, ale že po vás všichni kolem střílí ve městě tvořeném
světly všech barev duhy. Ať už to bude čistokrevný samopal, či pistolka, nikdy
nezapomenete na okamžik, kdy jste si mohli označit cíl a střelit třeba i do
zdi, ale nepřítel to stejně schytal. Nikdy nezapomenete, jak jste vzali do
rukou kulomet a všechny rozstříleli, aniž by vám udělili jediný damage. Ale
stejně, mnohem zásadnější budou vaše psychické schopnosti! A nejen zásadnější,
ale vlastně i zábavnější.

Jednou z nich je totiž i vložení granátu do úst. Ano,
zatím to zní jako recept do kuchařky, jenže do úst vlastních! A co se stane po
odjištění granátu, který máte v puse? Vybouchne i s hordou vašich
kamarádů, kteří vás obklopovali. A kdo se bude smát? Samozřejmě Miles, který to
celé zařídil. Nepřátelé ve hře bohužel nejsou nijak chytří a je na nich vidět,
že opravdu své základy mají někde v umělé inteligenci Doomu, protože vždy
ví, kde jste, vždy ví, co děláte, a i kdybyste stáli kilometr od nich, vždy vás
trefí. Jediní bossové se svými speciálními čipy, které jim propůjčují neviděné
schopnosti, nabízí alespoň trochu zábavy, jinak je totiž zabíjení nepřátel ve
stále se opakujících lokacích až nepříjemně sterilní a nudné. Když však bossové
nakopnou celou akci a vhodí ji zase zpět do hry, sice si chvilku budete
připadat mimo dění, ale až si opět vystřelíte, zjistíte, že není zase až tak
špatné si jen tak chodit po světě a všemu rozkouskovávat tváře, těla a
rozkroky.

Až boss opět zapadne do hlubin historie, odkud jej už nikdy
nikdo nevyloví, přijde jedna scénka. Přichází vždy, když ji nejvíce čekáte, je
to cut-scéna. Po chvíli strávené s ní v akční hře však začnete mít
dojem, že tady nemá co dělat. Říkejte si, co chcete, ale skutečné střílečky bez
jakýchkoli významných RPG prvků by na příběh pomalu ani neměly myslet.
Obzvlášť, když na něj nemysleli ani autoři a vytvořili tuctovou zápletku, která
vybízí právě k akci. To pak když se pět minut díváte na stále stejné
scénky vybízející vás zastřelit sebe sama a ne donutit zastřelit se někoho
jiného, nastává frustrace a s frustrací jde celá hra do zazších sfér
lidského vědomí, a to takových, kde na ně již nikdo nemá v plánu myslet.
Syndicate bohužel tímto docela dost trpí a spousta bugů, které vám občas
dokonce znemožní další postup, pokud nenačtete starou pozici, tomu též nijak
nepřispívá.

Na druhou stranu se dá perfektně vyzdvihnout, jak moc se hra
snaží o neustálou inovaci prostředí a poměrně slušně se jí to i daří.
V jednu chvíli taháte čipy z mozků v Číně, o pár sekund později
se přestěhujete do USA, poté zpátky do Asie, ale tentokrát do Japonska a takhle
běhat po celém světě je nejen zábavné, ale díky změně samotného vzhledu hry se
jedná o jednu z možných startovacích pák ke spuštění zábavy a právě díky
tomuto se nejednou frustrace zbavíte. Jednou se dostanete k hutné punkové
atmosféře, o pár vteřin později pádíte v obrovském šanghajském vlaku do
dáli a sestřelujete kolem vás létající vozítka. Přesně tím by se měl Syndicate
pyšnit, ale nepyšní. Prostředí a atmosféra dokáží s člověkem divy, ale ne,
když je následuje zmíněný nepovedený příběh, tupější AI a otravné bugy.

Co se týče grafického a hudebního zpracování, hra se opravdu
vyvedla na výbornou, možná jen těch světel bylo celkově přespříliš a pro mladší
jedince by nebyl problém si na hře založit svůj epileptický život, kdy se
bojíte každého bliknutí. Ani barev nebylo málo, na což si zase odpoví Japonci,
kteří podobné barevně ujeté hříčky milují, a střídmá hudba tu a tam vyskakující
na pozadí při soubojích a důležitých cut-scénách pouze doplnila celkový pohled
na hru. Mnohem důležitější je co-op, který byl vlastně pro hru zásadní a autoři
ho pokládají za důležitější prvek než samotná příběhová část. Ano,
v multiplayeru do svých protivníků nesázíte jednu kulku za druhou, ale
jednotlivě se oprošťujete navzájem o killy a jste na sebe naštváni pokaždé,
když jeden z vás nezvládne situaci a zabije se. Navíc však multiplayer
nabízí poměrně dobrou obtížnost, a jak je známo, s výzvou roste nejen
kvalita, ale i zábava.

Syndicate od svého prvního dílu ušel kus cesty. Měl za sebou
dobré i špatné chvilky a nevyvaroval se spousty změn. Když však z ptačího
pohledu přešel do pohledu z první osoby, většina lidí udiveně civěla na
monitory a nikdo si neuvědomoval, že to může být docela i zábava. Jednou
z priorit vývojářů je příběh. Ten je nicméně na poměry dalších her vcelku
nudný a nezáživný, takže se raději vrhnete do akce, kde můžete využívat své
psychické schopnosti ovládat čipy, a tedy i mozky ostatních. Díky tomu si
užijete spoustu zábavy, kterou vám srazí na kolena jenom spousta nedodělků,
chyb a epileptických záchvatů, které při hře pravděpodobně zažijete. Syndicate
však není nijak špatný, pouze se neobjevil ve správnou dobu na správném místě,
a proto mu udělujeme zasloužených 6/10.
Na trhu je spousta jiných, kooperačně ještě vyleštěnějších titulů, které se
nebojí do hry vložit více akce a méně emocí, a to tomuto typu rozhodně svědčí.
Jako remake však tato hra neuspěla vůbec a pokud s původní sérií má
spojitosti větší než prostředí a do jisté míry příběh, pak se asi tyto
sdružující prvky skryly během vaší palby do řad nepřátelských postav na druhé
straně bojové linie.

Hodnocení:	6/10
– měnící se prostředí	– celkem nepřehledné
– spousta neobvyklých zbraní	– hloupá AI
– zábavné schopnosti	– spousta chybiček
– příjemně obtížní bossové

.