Syndicate – Když čipy zvítězí nad myslí

Co si představit pod pojmem Syndicate? Před deseti lety taktickou střílečku s izometrickým pohledem, časy se ale mění. Dnešní doba se honí za remaky starých známých her a Syndicate nebyl výjimkou. Stejně, jako spolu s Larou, se dostaneme do jiného světa s jiným arzenálem zbraní a ozvláštněným systémem sedícím na míru „průměrného“ dnešního hráče. Taktické akce neprodávají, a tak je jasné, že se nám dostane zcela překopané hry. Pokud byste zkusili dát na jednu mističku vah bývalý Syndicate a na stranu druhou byste uložili hru budoucí, byli byste nemile překvapeni nerovnováhou, která by do vteřinky nastala. Taktická akce se čtyřkou různých postav, či koridorové FPS? Toť otázka. V současné době už je ale jasné, že prodeje táhne mistička druhá, což je na jednu stranu smutné, ale musíme autorům věřit, že nezkazí jinak výbornou značku.

Na rozdíl od třetího (tedy nejnovějšího) pokračování byl první a druhý díl vytvářen studiem Bullfrog Productions. Toto studio si ve své době vytvořilo neskutečnou hráčskou základnu, ale i přesto nemělo šanci konkurovat kupříkladu Bethesda Studios a dalším o něco větším vývojářským skupinám. S novou érou 3D her a s nepovedeným 2. pokračováním Syndicate se ale v roce 1996 studio stáhlo ze scény úplně, takže se není co divit, že remake má na starosti EA. Jak se dalo předpokládat a jak už bylo řečeno, hra se proměnila jako Popelka, až na to, že jí nezůstala krásná tvář, nýbrž promyšlený inovativní svět s vlastními principy, atmosférou a s kouskem příběhové linie od minula.

Hlavní ze všeho je však univerzum jako takové. Čipy, tablety, perfektní mikroprocesory, neexistuje nic, co by v budoucnosti bylo nemožné. S tím Syndicate přišel a u toho zůstal. Píše se rok 1969 a ocitáme se v kůži tajemného agenta. Ne, ani Hitman, dokonce ani James Bond, vy jste prostě jen „tuctový“ agent Kilo Miles. Vaše cesta bude strastiplná a půjdou po vás doslova všichni v okolí. Syndicate vás staví do role, kdy je každý vaším nepřítelem. A proč? Protože se dokážete vzbouřit zaběhlým systémům, začít hackovat čipy umístěné v mozcích ostatních a zastavit doktory, kteří si usmysleli, že ovládat ostatní prostřednictvím počítače je každodenní rutina a vy nemáte proč jim v tom bránit.

Abychom si špatně neporozuměli, Kilo Miles není zase až tak normální agent, aby ho bez problémů zajmuli nacističtí vojáci a vyslýchali ho až do aleluja, to ne! Spíše by se mohl zařadit vedle revolucionáře Adama Jensena z o mnoho známější série Deus Ex. Pokud ne zrovna co se do charakteru týče, rozhodně by se k sobě hodili díky jejich schopnostem. Na obou si vybrala svoji daň technologie a získali díky ní spousty nových obzorů, nicméně se z nich stal do určité míry stroj, jako by z oka vypadli mladému terminátorovi, který se ještě nenaučil zcela skrývat svůj zevnějšek za improvizovanou lidskou kůži. Co se však Milese týče, jeho hlavní změny proběhly v mozku, ale nehledě na to skáče jako na trampolíně, má sílu jako býk a nosí brýle, jež těmi svými přebije snad jen Gordon Freeman.

Schopnosti a vylepšení hlavního hrdiny vskutku vypadají, jako by z oka vypadly nevzdálenému titulu Deus Ex: Human Revolution. Nedá se říci, že by mohl Miles obsáhnout všechny, nicméně několik z nich si vybral, stejně jako hromádku nových. Díky jeho zvláštní schopnosti ovládat lidi s čipem v mozku vychází na povrch vaše velmi nebezpečné počínání si. Agent Miles totiž myslí rozstřílí lebky všech nepřátel, sic ne doslova. Pokud má dostatečný skill, vloupete se do mozkových vrat vašeho nepřítele, a protože zrovna nemáte náboje, rozhodnete za něj, že vystřílí všechny jeho přátele. Až nevybíravou palbu dokončí, donutíte ho si vložit do úst jeho vlastní zbraň a vystřelit. Drsné, nepříjemné na pohled, avšak inovativní!

Do vaší ruky se v průběhu hry dostane spousta různých kousků, některé jako vystřižené z budoucnosti. Vaším cílem ale bude pouze ostatní vyvraždit, což se oproti původnímu Syndicate, kde jste měli cíl alespoň přežít, neboť nebyl z nejlehčích, trochu změnilo a není to vůbec příjemné. Hlavní zásobování bude probíhat od nepřátel potupně padajících k zemi. Mimo automatické pušky, zaměřovací pušky, brokovnice a devítky se hra pokusí zapůsobit s výbušným efektem u granátů, jichž bude ve hře celá hromada. Mimo tuto skupinu klasik ve futuristickém podání se ale objeví třebas i zvláštní zbraň střílející za roh, což je ve výsledku možná zmatečné, ale zato pořádně účinné!

Akční pasáže ale do hry nepřináší pouze radost z mnoha zbraní, negativ je pomalu ještě více. Mezi ty největší patří otevřenost. Jedním ze zcela zásadních problémů je schopnost autorů dát vám do ruky pušku a v tu chvíli říct, ať vypálíte. Nemůžete nepřítele podříznout, prostě musí padnout touto zbraní tímto způsobem. Naštěstí se prý podobné „cut-scény“ nebudou objevovat nějak často, avšak nascriptovaných sekvencí bude tolik, že by je ani Chuck Norris nedokázal spočítat. Připodobnění s CoD přichází, i pokud přijde na koridorovost úrovní, v nichž nedostanete na výběr cestu. Nanejvýš můžete vyrazit chodbou vpravo místo vlevo.

Tento způsob řešení situací jasně poukazuje na to, jak se hra bude odvíjet. Jakmile se naučíte základní prvky hackování a vyrazíte do boje, nedostanete na výběr a z obrovského proudu herních zážitků se nedostanete. Brutální, akční scény, sekvence s milionem vystřílených nábojů za sekundu, či skupinky po sobě střílejících nepřátel. Zážitky hráče v poslední době zastiňují opravdovou hratelnost, nicméně filmovost hrám jednoznačně prospívá a nedá se jí mnoho vytknout. A tak se spolu se singleplayerem dostanete do víru emocí. Naštěstí se můžete ještě pokusit zatáhnout za záchrannou brzdu, zastavit a přestoupit na druhý vlak, který směřuje do kooperativní části hry.

Pokud první vlak řídila uklízečka studia Starbreeze, které hru vyvíjí, pak si do druhého naskočil samotný šéf. Nejde až tak o to, že by singleplayeru nebyl pro vývojáře prim, jenže on není. Vývojáři se naopak jednoznačně shodli na tom, že kooperativní multiplayer má větší budoucnost, takže se s ním mazlili neustále od rána do večera, až jim vzniklo skvěle vypadající dílko. Do multiplayeru naskočíte za jednu ze čtyř postav, které vyráží do různých misí. Zde však předvídatelnost končí! Na rozdíl od většiny dalších co-op FPS se Starbreeze Studios rozhodli pro teamplay, kde jeden bez druhého jste jako kráva na porážce.

Před startem si samozřejmě navolíte počáteční zbraně, schopnosti, které následně v boji využijete, a také charakter. Lze jej v zásadě snadno upravit, anebo zkusit náhodný a rovnou vyrazit do boje. Přehršel nepřátel dodává výzvu a jejich vychytralost přidává i trochu šťávy. Bez spolupráce se totiž neobejdete. Syndicate není hra pro panenky a když dostanete ránu ze sniperky, do tří vteřin se neotřepete a nepokračujete s usměvavým výrazem dále. Ani omylem! Pokud nezakročí parťák a nevyléčí vás, máte po srandě. Navíc i úkoly vyžadují většinu hráčů ve střehu. Často se vyskytují situace, kdy hackujete kupříkladu dveře, zatímco ostatní jsou nuceni pro zdárné splnění úkolu vás chránit. Otázkou je, jak bude fungovat komunikace mezi náhodnými hráči, neboť právě v tom by se mohlo skrývat jádro problému.

Nehledě na to, zda si právě kooperativně podáváte nepřátele v multiplayeru, či je pouze ostřelujete v singlu, velmi důležitou součástí hry se stane atmosféra. Právě filmovost příběhu skvěle ovlivňuje situace, ve kterých se ocitnete, a vystupňuje je až do absolutních extrémů. Temné chodbičky ať si nechají ostatní hry, tady se stáváte velkými chlapci a přicházejí krvavější situace. Ve chvílích, kdy už ani nemáte možnost ovládat svého hrdinu, vytasíte svoji mysl, ovládnete mysl druhého a donutíte ho spáchat sebevraždu. Nic příjemného, řeknete si, jenže ono je to ještě horší! Střelba do vlastních řad, obrovské fascinující chvíle, vše vás nutí zadržet dech a říct: „Páni!“ A zde se slovem „vše“ opravdu myslí vše.

A to včetně grafiky a (snad) dobré audio stránky hry. Co se grafiky týče, díky trailerům se můžete pokochat sami. Perfektní svět se spoustou možností vám jasně dává najevo, že nesmíte čekat osmibitové rozhraní. Abych pravdu řekl, je otázka, jak moc bude Syndicate náročný na hardware. Naštěstí tyto problémy nemusíte mít s hudbou, která se, opět podle trailerů, poslouchá skvěle. Soundtrack hraje na rockovou strunu, ale nesnaží se vám vrazit do hlavy myšlenky svobody, na to je tento remake až příliš striktní po všech stránkách a nedá vám na výběr. Mimo jiné, grafika i audio, byť je to nesmyslné, k sobě perfektně sedí. Hra není vyhlazená, roztomilá a s anime obličeji, spíše vám vnese do žil trochu toho strachu a milované akce!

Pokud by se měl Syndicate porovnávat s remakem, jak bylo zmíněno na začátku, v této těžké zkoušce by jen tak neobstál. Postrádá smysl pro taktiku, pro izometrický pohled a dokonce i pro překrásnou kostičkovanou grafiku. Naštěstí nabízí i jiné zajímavé aspekty, které mohou udělat nepatrnou díru do myslí lidstva. Ne, že by si kulky vzaly dovolenou, ale ovládat ostatní za pomoci myšlení, to si jen tak nějaká hra nedovoluje. Skvělá atmosféra a filmovost navíc nabízí skvělé zážitky z hraní, takže zbývá skočit do hry a užívat si od začátku do konce. A pokud se v singleplayeru sami bojíte, máte možnost skočit do co-opu, který vypadá snad ještě 100x lépe. Remake by se možná měl držet svých kořenů a u hry Syndicate to platí obzvlášť, ale vývojářům ze Starbreeze Studios musíme věřit a doufat, že to nepokazí.

.