Zápis čtvrtý:
Play-off začalo. V prostorách vyhrazeným hráčům turnaje proti sobě zasedají korejský šampion MC a neznámý hráč ze střední Evropy TomikuS. První hra nepřináší žádné překvapení – nervózní TomikuS nezvládá nápor MCho a prohrává. Po první mapě však dochází k velké přeměně. Nervozita mizí a TomikuS upadá do těžké pohody. Na jeho hře je to výrazně znát, když v krásném duelu začíná získávat vedení a srovnává stav s MC na 1-1. V tu chvíli určitě zaplesalo srdce každého českého fanouška, který stream sledoval, když TomikuS ukázal, že má na to, hrát s takovýmto hráčem. Přišla třetí hra a v ní napětí, zda-li favorit turnaje zvítězí, či ne. Třetí hra přinesla šanci, TomikuS se snažil, leč nedokázal úspěch z minulé mapy zopakovat a prohrál úvodní duelu.

Zápis třetí:

Zápis druhý:
Po instrukcích od našeho řidiče jsme s ujištěním, že moře je 1 km daleko a abychom se dostali do centra, stačí jít doleva, doprava a pak dolů, jsme vyrazili. Po prvních pár křižovatkách mě napadlo, že návrat zpátky ještě bude sranda. Jaká ale, to jsme ani jeden netušil. Procházka městem plných zamračených frantíků byla opravdu krásná. Poprchávalo, vál velmi silný vítr, teplotu bych odhadoval kolem 5-10 stupňů nad nulou a já si to v zimní bundě, s botami do sněhu a 15ti kilovým baťohem, ve kterým jsem si nesl své AWčko, iPada a kameru rázoval ulicemi spolu s TomikuseM.
Po nějaké době jsme prošli několika kruhových objezdů, které zdobily palmové ostrůvky a před námi se otevřel nádherný výhled na horské masivy. Ještě, že TomikuSe nenapadlo se jít podívat i tam. Vydali jsme se tedy najít vhodné místo pro fotku a došli jsme k nádhernému parku, který by byl v letním počasí rozhodně perfektní – uprostřed rušných ulic obklopený a uzavřený domy byl kus nádherné zeleně, s potůčkem, jezerem a slepicemi. V nejvyšším bodě parku, na pomníku 26. centuriona, jsme v prudkém větru za neustálého kokrhání natočili první videovstup Pak jsme si ještě na přání TomikuSe prošli všechhy mosty, lávky a ostrůvky a s patřičným respektem vůči naježeným kohoutům jsme se vydali z parku ven.
V metru jsem zjistil, že moje hmatová paměť z pražského metra tu jaksi nefunguje. Po té, co metro prudce zabrzdilo, jsem rychle hmátl po držadle, které tam normálně bývá, ale moje ruka našla jen bundu jedné slečny. V automatické reakci vystřelila druhá ruka v naprosto perfektně naučeném směru do prázdna a já letěl směrem na TomikuSe. Ten se již od začátku amatérsky držel zábradlí a tak se jen zeptal, co blbnu.
Z metra jsme vystoupili do rušné ulice, kde náš první pohled padl na stánek s cukrovou vatou a opodál stojící obchůdek s pohledy. Nadšený TomikuS vyrazil koupit pohled domů a po zjištění, že má celá 2 Eura, koupil rovnou čtyři. Vyrazili jsme dále a TomikuS po zhruba 100 metrech konečně došel k tomu, že jeden pohled ho vyšel na 10 korun. Po dalších pár set metrech zátokou plnou stojících plachetnic jsme došli ke krásnému obchůdku, kde byly pohledy o čtvrtinu levnější. V TomikuSovi, který nikdy neutrácí, by se v té chvíli krve nedořezal. S patřičně zlepšenou náladou jsem na chvíli zapomněl na těch snad sto kilo na zádech a s úsměvem na tváři vyrazil jsem s TomikuSem vyrazil deštěm dále.
Pomalu se začalo stmívat a rozbřesk byl daleko. Po náhledu na iPad jsme došli k závěru, že moře už musí být za tamtěmi velkými budovami. Teda já byl trochu skeptický, ale nechtěl jsem TomikuSovi kazit jeho panické mořové nadšení. Hnáni touhou konečně dorazit k moři a zjistit, jestli se na něm dá bruslit jsme se plahočili dále. U dalších dlouhých schodů TomikuS nešetřil poznámkami o mojí kondičce a sbírání sil. Na můj dotaz, jestli si nechce ten batoh chvíli nést, mi jen významně ukázal v ruce poloprázdnou lahev vody. V polovině schodů jsme zjistili, že se jedná o slepou uličku a těch pár desítek schodů rychle seběhli zpět.
Po obejití rozsáhlých budov jsme dorazili konečně do rozestavěného přístavu pro větší lodě. Kompletně zamřížované pobřeží s nabušenou ostrahou u průchodů na lodě nám dalo patřičně najevo, že s větou „Like a Jump“ se tudy k moři asi nedostaneme. Náš zrak následně padl na obrovskou budovu, ve které probleskovala barevná světla. Po zjištění, že se jedná o katedrálu sv. Marie, jsme vyloučili možnost diskotéky a shodli se na božích zázracích. Udělali jsme chvilku zastávku, kdy jsme zhodnotili naší situaci – nemáme naprosto tušení kde jsme, k moři to máme ještě pár kilometrů, je tma, neměl jsem si brát boty do sněhu na procházku městě a v tom batohu mám snad kamení. TomikuS se snažil vtipně poznamenat, že jsem ho měl nechat doma. Na jeho rádoby vtipné poznámky jsem neměl náladu a tak jsem mu poradil, ať radši zjistí adresu, kam se máme vrátit.
Vydali jsme se oklikou zpátky k metru (TomikuS totiž zastává přesvědčení, že se nemá chodit 2x stejnou cestou). Po další půlhodině jsme našli první lavičky, kdy jsem si na chvíli sundal tu horu ze zad a na chvíli si v chladivém vánku zul boty. Můj malíček hořel bolestí a já nenašel odvahu sundat ponožku a zkontrolovat ho. Dál bych už nemusel sebrat odhodlání jít :). Naše další kroky směřovaly k vyvýšené katedrále, kde se nám otevřel nádherný pohled na rozsvícený přístav, masivní starou pobřežní pevnost a na druhé straně rozlehlé noční město. S myšlenkou na co nejrychlejší návrat jsme šli dále. Na rohu jedné ulic jsem si odskočil do lékárny a využil síly překladače a na iPadu lékárnici vysvětlil, že potřebuji náplasti. Metro už bylo od nás jen pár metrů a vzhledem k tomu, že jsme netušili, kde se M-House nachází a TomikuS nedostal info o adrese jsme na způsob ruské rulety vybrali stanici metra, kde vystoupíme.

O pár kilometrů dál jsme opět spatřili noční město a mě to skoro už přestalo bavit a napsal jsem naší spojce o adresu sám.Mezitím jsme na mapě společně stanovili místo, kde bychom v okruhu 2 kilometrů měli bydlet a vyrazili. Když jsme se po 15ti minutách procházením uliček ocitli zpět na stejném místě, odchytili jsme první hezkou francouzsku, která v zeleninovém stánku vybírala mandarinky a ukázali jí fotku křižovatky, kterou jsem odpoledne vyfotil s tím, že se tam potřebujeme dostat. Řekla, že takové jsou v „okolí“ 3 a že by to měla být pravděpodobně ta a ta. S díky jsme vyrazili udaným směrem a po 5ti minutách chůze jsme se obrátili zpět na správnou stranu. V tu chvíli mi došla zpráva s adresou a po zjištění, že se nacházíme úplně někde jinde a že zadaný směr je naprosto mylný (jak se máme v Marseille vyznat, když to nedokáží ani místní? Ale jako zase byla hezká, tak aspoň tak), jsme konečně zacílili M-House. Po cestě jsme se stavili v malém občerstvení, kde jsem utratil 5 Euro za Kebab a zjistil, že jím nejlepší kebab v mém životě. TomikuSovi jsem, věda o jeho přesvědčení o utrácení, dal alespoň ochutnat. Prej „není to špatné“. Pche!
Zápis první:
Být celý víkend ve stejném domě shráči jako Stephano, MC, MarineKing, to se nepoštěstí každému. Moci s nimi nejen hrát v turnaji, ale trénovat, rozebírat taktiky a bavit se i o neherních věcech, je poměrně změna oproti sledování jejich her na streamu. A tak, když jsem zjisil, že TomikuS se dokázal kvalifikovat na finále M-House Cupu, bylo jasné, že cesta do Marseille, kde se turnaj odehrává, bude dalším z mých cílů.
Vše začalo už ve čtvrtek večer, když TomikuS dorazil ke mě do Prahy. Proběhla nezbytná kontrola všech potřebných věcí, tedy pár kusů oblečení, herních periférií, dresů, následně již vyhlášená večeře u Jumpa a kolem 1. hodiny ranní jsme šli spát. Pár hodin spánku uteklo jako voda a ráno nás přivítalo krásným, mrazivým počasím. Rychle jsme si sbalili poslední věci, zkontrolovali letenky a vyrazili směr Ruzyně. Tedy po nutném odházení zapadané Enterprise a zahřátí sedaček na provozní teplotu. Čekala nás cesta do Mnichova, následný přestup na další letadlo a konečně dolet do Marseille. V Mnichově jsme si připadali jako celebrity, tedy Tomikus si připadal, já už jsem na tento post zvyklý. Když jsme poklidně kráčeli směrem k dalšímu letadlu, po celém letišti se rozlehlo upozornění, že si mistr Vobeky a mistr Tomasek mají pospíšit k odletu. Po lehkém náhledu na hodinky jsme zjistili, že letadlo odlétá za 10 minut a tak jsme rychle v poklidu dokráčeli k posledním dveřím, kde nás letušky s nadšením přivítaly. Mě tedy letuška, TomikuS šel k letušákovi :). Chvíli po startu, kdy si TomikuS opět stěžoval na to, že nedává vzlet letadla, jsme, stejně jako naprostá většina letadla, hladově záviděli, když v první třídě rozdávali jídla o třech chodech. Nechápu proč, ale zatáhli u nich záclonky. Asi jim tam svítilo sluníčko…
Letadlem se po chvíli roznesl bouřlivý potlesk a jásot, když se palubní personál vydal s jídelními vozy i do zadní části letadla. Ošklivá letuška byla hned všem sympatičtější. S myšlenkou „hlad je nejlepší kuchař“ jsem se pustil do jakési studené nakládané zeleniny, nad kterou se mi u běžně v restauraci v jídelního lístku zamlžuje zrak. I kusy trpasličího chleba jsem uvítal a snědl vše do posledního zbytku. Zbytek cesty mi už dělal Spider-man a Kapitán Amerika na mém iPadu. Chvíli po dočtení jsem si uvědomil, že celé letadlo už nehlučí běžným hovorem a tam jsem radši ztlumil Magic Piano na mém iPadu, kde jsem svým brilantním prstokladem rozezvučel tóny světových hitů.
Po přistání v Marseille jsme s nadšením přivítali teplotu, která nás donutila rozepnout zimní bundy. Počkali jsme na naše zavazadla a za dohadování jaké cedule bude mít náš šofér nad hlavou jsme se vydali ven z letiště. Usměvavý pán v kloboučku s velkou cedulí Millenium a mikinou stejné značky nás s nadšením a typickým francouzským přízvukem přivítal. Naložili jsme věci do malého prdítka a vydali se na 20ti minutovou cestu do našeho cíle – Millenium Housu. O hodinu později, když jsme stáli v koloně v ucpaném městě a vychutnávali si popojíždění po pár metrech, mě napadlo, že už vím, proč zbytek účastníků přijede až pozdě v noci… Nicméně po projetí starou částí Marseille, kdy jsme se dozvěděli o všech možných památkách, jsme dorazili do zapadlé uličky, kde za bytelnými vraty zaparkoval náš řidič své auto a my jsme stanuli před slavným Millenium Housem.
S napětím, co máme očekávat, jsme vešli dovnitř. Musím říci, že dobrý. Náš řidič nás provedl celým domem – v přízemí se nacházela velká místnost vyhrazená pro press, kuchyňka a toalety. Po točitých schodech, které se otřásaly při každém kroku jsme se dostali do 1. patra, kde se nacházela rozlehlá místnost, ve které své místo měli streameři, štáb Millenium TV s grafiky a dalším technickým IT stuffem a také samozřejmě hráči, kdy každý z nich měl vyhrazený velký stůl jen pro sebe. Kousek dál byla kuchyně spojená s velkým jídelním stolem a v oddělené polomístnosti pak prostor, který se chystal pro nadcházející turnaj. Všude po stěnách vysely zasklené všechny verze dresů týmu Millenium, vystavené herní periférie, resp, krabice od nich, ale také trofeje ze soutěží, které hráči za svou kariéru v týmu získali. Uprostřed všeho pak byla obrovská TV, u které byly PS3 s XBoxem a u které zrovna probíhal souboj o to, kdo půjde pro jídlo :). Do druhého patra, které bylo vyhrazeno pro spaní, jsme už nešli. Po dni hladovění jsme přivítali vyhlášené francouzské bagety a slova „vemte si z ledničky co chcete“ a konečně jsme se najedli. Po pár desítkách minut bloumání a sledování příprav na turnaj jsme se sebrali a vyrazili prozkoumat krásy města Marseille a splnit Tomikusovi sen – dotknout se moře.
Leave a Reply