Čtvrtek – příprava na cestu
Jelikož byli dva z pěti balíků vyslaných do Francie ze Slovenska (hakkiJunior a tween), museli se společně dostat do Prahy, kde na ně čekal Toni. Poté se všichni tři přesunuli k Tonimu na byt, kde údajně heterosexuálně přespali a natočili první videoblog.
Víc ze čtvrtka bohužel nevím, kluci se asi styděli podělit o zážitky 
Pátek – cesta Plzeň – Poitiers
Po jistě vychutnané noci si Pražská trojka v půjčovně Ford Charouz na cestu vypůjčila Mazdu 6, s níž kolem jedenácté vyrazili do Plzně, aby nabrali dva zbývající členy výpravy – kubayze (mě) a prcka. Ti již natěšeně čekali v CrossCafé natolik posilněni snídaní, že se dokonce (za poměrně velkého údivu kolem sedících lidí) fotili na gauči s úmyslem přidat na Facebookovou fanpage první fotku týkající se turnaje. Asi na desátý pokus konečně nevypadali jako dva (z turnajových map) vyfetovaní nerdi, a tak do světa s velkou radostí vypustili první fotku.
prcek a jeho legendární prst & kubayz
Po chvíli konverzace jsem se prcka, mimo jiné, zeptal, jestli má desetimetrový LAN kabel, který byl pro turnaj bezpodmínečně potřebný. Odpověděl, že na něj úplně zapomněl, a tak jsme rychle vyrazili do nějakého elektra, kde ho naštěstí koupil. V tom už mi ale volal Hakki, že čekají na parkovišti u autobusáku a ptal se, kde jsme tak dlouho. V rychlosti jsem mu vysvětlil, že prcek zase na něco zapomněl a rychlým krokem jsme vyrazili na parkoviště. Báli jsme se Toniho vyhlášených tělesných trestů za nedochvilnost, ale všechno naštěstí dobře dopadlo. Naložili jsme si věci do zvenčí velce a pohodlně vypadajícího auta a vyrazili na třináct set kilometrů dlouhou cestu Plzeň – Politiers.
Vepředu seděl Toni, který se v řízení střídal s Hakkim, takže zbytek se pochopitelně mačkal vzadu. Zdánlivě velké auto se projevilo vcelku negativně, protože já, prcek i tween jsme poměrně vysocí a nebylo tam příliš místa na nohy. Přesto jsme si ale svižnou jízdu po dálnicích vcelku uživali, především proto, že v rádiu neustále hrál „mocný chill“ od těch dvou DJs vpředu.
V podvečer, kdy jsme konečně přejeli Německo, jsme si dali zastávku na benzínce, kde jsme také natočili první společný videoblog.
Na hotel jsme rozlámaní z auta dorazili kolem půl druhé ráno. Místo toho, abychom šli brzy spát, tak jsme se všichni sešli na jednom pokoji (hakki a toni spali na dvoulůžku) a někteří z nás si dali pár panáčků slovenské domácí pálenky (54%), ke které se mimochodem ještě dostaneme, a šli spát.
Sobota – turnaj
Ráno, kolem osmé, jsme se všichni sešli na snídani, kde jsme náhodou potkali Rapta, což je dlouhodobě jeden z nejlepších Francouzských hráčů a mimochodem i velký sympaťák. Jeho angličtina není moc dobrá, ale i přesto jsme na snídani prohodili pár slov a zároveň se zeptali, kdy že vlastně turnaj začíná, protože jsme si nebyli jistí. Ještě, že jsme to udělali, jelikož nám Rapt řekl úplně jiný čas startu turnaje, než se kterým jsme počítali. Také jsme tam potkali YoYa, pozdějšího vítěze celého turnaje, kterému jsme mimochodem nehezky říkali Ukrajinec, protože tak prostě vypadá a dokonce s sebou všude vodí osobní ochranku. Ne, samozřejmě si dělám srandu, nebyla to ochranka, ale ti dva borci tak vypadali. Jelikož se nám prodloužilo volno před turnajem, měli jsme čas se zabydlet a také v klidu dojet na nedaleký hotel za týpkem jménem Florent z Red Bullu, který nám na turnaj obstaral výkonné a bezproblémové herní notebooky a monitory od Asusu. Seznámili jsme se s ním a s jeho dvěma spolupracovnicemi, naložili notebooky s monity do kufru a jeli v závěsu za jejich autem do Futuroscope, místa konání turnaje. Po problémech s parkováním jsme konečně našli místo ve VIP zóně, protože my VIP prostě jsme (smích).
Ale zpátky k těm třem zmiňovaným lidem od Red Bullu. Měli za úkol nám pomoci se vším, co je potřeba a navíc natočit dokument o Hakkim. Myslel jsem si, že to bude jen něco malého, ale opak byl pravdou. Po celou dobu turnaje jsme za zády měli dvě holky, co se staraly o video a samozřejmě Florenta, který nám byl nápomocen a mimochodem nám například na místě obstaral chybějící kabely do monitorů a podobně. Nutno podotknout, že tihle tři vyrobili dokument o nejlepším StarCraft 2 hráči na světě – ST Life. – DOKUMENT
Všichni jsme bez problémů zapojili notebooky, jen prcek měl menší problémy, které společně s Tonim a adminy vyřešili a mohlo se jít na první fázi samotného turnaje – time attack, který mimochodem doprovázeli celkem velké problémy z pohledu adminů
„Mezinárodní stůl“ – vpravo DVD, Spam, frostBeule, Tamarillo,
Time attack vyhrál Hakki, který na druhé měřené mapě zajel čas okolo jedné setiny sekundy za vlastním světovým rekordem. Druhý skončil DVD, třetí Tamarillo. Tween, prcek a já jsme skončili všichni do desátého místa, ale v celkem početném turnaji, jako byl tenhle, to nebylo příliš důležité.
Hakki byl jako vítěz time attacku vybrán pro první zápas na pódiu, kde hrál proti YoYovi a Francouzi, na kterém byli očividně vidět, že si hru více užívá, než hraje. První jmenovaný Francouz vyhrál, Hakki s přehledem postoupil z druhého místa a o hodně bodů zpátky skončil třetí hráč.
Jelikož jsem se rozhodl, že tento blog věnuji sociální stránce výletu, zkrátím celý průběh turnaje do dvou vět. Do nedělního grandfinále postoupil Hakki („král finalist modu“), YoYo, DVD a Tamarillo. Tween skončil nešťastně pátý, kubayz a prcek v TOP10.
hakkiJunior
Dohráli jsme celkem pozdě večer, sbalili notebooky s monitory a vyrazili zpět na hotel. Mezitím jsem se s Tamarillem a internacionály domluvil, že se okolo desáté sejdeme v nedalekém KFC. Na hotelu jsme se zdrželi poměrně dlouho a už jsme se těšili na kromě snídaně v podstatě první pořádné jídlo za den, jelikož během turnaje na to nebyl čas. Přijeli jsme před KFC, kde jsme za prosklenou zdí viděli DVD a Spama, jak se ládují křupavými kuřecími křidélky a Tamarilla s FrostBeulem, jak si objednávají. Dostali jsme na to jídlo ještě větší chuť, ale stala se hrozná věc. Moje ruka byla asi milimetr od kliky u dveří dovnitř, když nám jeden zaměstnanec oznámil, že už zavírají a že už si nemůžeme ani nic objednat s sebou. Nasedli jsme tedy do auta a jeli hledat jiné pastviny. Po nějaké chvíli jsme dojeli k nějaké restauraci, kde bylo otevřeno. Tam jsme se dokonce dostali i k tomu, že jsme otevřeli dveře, ale záhy opět vyběhl pracovník a sdělil nám, že tam také nemůžeme, protože už zavírají. Pokus číslo tři – McDonald´s. Když jsme tam dojeli, nezkusili jsme nic jiného, než otevřít dveře. Opět neúspěšně. Ani tam nás už nepustili, ale odkázali nás na McDrive hned vedle, což se ale ve výsledku neprojevilo moc pozitivně. Když na nás konečně přišla řada, Toni se zeptal pracovnice v okénku: “Hey, may I order in english?“. Na což pracovnice velice odmítavě a nepříjemně odpověděla: “NO“. A tak následoval poměrně dlouhý rozhovor z části v češtině, francouzštině i angličtině mezi Tonim a prodavačkou, která si už nevěděla rady, a tak zavolala snad ještě méně anglicky mluvícího kolegu. No, nakonec jsme sice dostali jídlo, co jsme chtěli, ale Toni vypadal velice hořce. Po příjezdu zpět na hotel jsme si u recepce v jídelně všichni sedli, dali si vytoužené jídlo a já s Hakkim dokonce pivo (ano, i my máme nějaký život).
Neděle – grandfinále, město a 54%
V neděli ráno jsme nevstávali nijak extra brzy, nebyl důvod. Na snídani jsme mimochodem opět potkali YoYa obklopeného osobní ochrankou. Jelikož měl Hakki od 16ti hodin grandfinále, šli jsme spolu do Futuroscope okolo dvanácté připravit hardware pro trénink, zatímco zbytek zůstal na hotelu. Chvíli poté, co jsme vše zapojili, za námi přišel Florent a řekl, ať jdeme do prvního patra do VIP místnosti, kde byl připraven zbytek „štábu“ (myslím tím samozřejmě ty dvě ženy). Potřebovali rozhovory do již zmiňovaného dokumentu. První šel Hakki, který se na křesle, kde dělal rozhovor, rozvalil jako doma u piva na gauči. Jako druhý jsem šel já. Panovala velice příjemná atmosféra, když se nám něco nepovedlo nebo jsme něco nevěděli anglicky, nebyl problém to udělat znovu. Potom mi během rozhovoru volal Toni, že už do Futuroscope jde se zbytkem týmu, chvíli jsme ještě strávili nahoře ve VIP a potom jsme šli všichni společně dolů. Hakki šel trénoval a já měl čas se porozhlédnout po budově. Chtěl jsem vidět jediného Korejce na GA – ForGG, ale nepodařilo se mi to. Asi byl zrovna v Matrixu nebo co. Jednoduše jsem ho nemohl najít.
Kinosál ManiaPlanet při TrackMania finále
O chvíli později jsme se šli podívat na ShootMania 1v1 turnaj, který vyhrál teprve 14ti letý Francouz s nickem OniBy. Nikdo nechápal, jak takový mladík dokázal s velkým přehledem vyhrát turnaj na GA, ale o to větší mu patří respekt. Po skončení byl ještě do TrackMania finále čas, a tak jsem šel zkusit for fun turnaj v TM Canyon pro veřejnost. Funguje to tak, že si každý musí najít partnera pro 1v1 zápas, za který vítěz dostane určitý počet bodů a za to si může u pultu ManiaPlanet vybrat různé věci jako například tričko nebo hrníček s logem TM. Původní plán byl, že budu hrát proti tweenovi, ale ten šel nakonec zkusit for fun ShootManii, a tak jsem se otočil na prvního kluka za mnou a zeptal se ho, jestli si nechce zajet se mnou. Jeho angličtina byla dobrá, a tak jsme si chvíli povídali a mimo jiné z něj vylezlo, že skončil v oficiálním Canyon turnaji na GA na pátém nebo šestém místě (Gaetan). Tak jsem se těšil, jak mi to nandá, když v tom za mnou někdo přišel, že za chvíli bude hrát Hakki grandfinále (asi jsme se zapovídali o trošku dýl, než bylo zdravé). Musel jsem to vzdát a tu nakládačku přenechat někomu jinému. Když jsem dorazil do sálu, hlediště bylo zaplněné tipuji tak z 4/5. Atmosféra byla opravdu skvělá.
Hráči chodili na stage postupně, takže jsme mohli snadno poznat, jak velkou má každý finalista podporu. Tradičně a očekávaně vyhrál domácí šampion YoYo, ale druhou největší podporu diváků měl jednoznačně Hakki. Ostatně podívejte se na finále sami.
Jak jste mohli vidět, Hakkimu k vítězství chyběly pouhé dvě setiny sekundy. Pokud by vyhrál round na BlueBaguette proti YoYovi, kdy byli oba finalisti, bral by zlato.
TOP 4
1. 3DMAX! YoYo
2. Acer l Tamarillo
3. eSuba. hakkiJunior
4. dignitas. DVD
Po grandfinále jsme ještě tak hodinku zůstali ve Futuroscope a potom jeli zpět na hotel. Odtamtud se najíst do KFC, kde jsme se tak smáli naší poněkud zvrhlé konverzaci, že se na nás otáčeli ostatní lidé, což nám ale bylo poněkud jedno. Naneštěstí o pár stolů dál seděla opět skupinka Tamarillo a spol., která si musela myslet, že jsme buďto na drogách a nebo se opravdu dobře bavíme. Tipuji to první. Poté jsme se rozhodli navštívit centrum města. Byla by škoda se tam nepodívat, když jsme měli půjčené vlastní auto. Nebylo to příliš daleko, a tak nebyl problém tam do deseti minut dojet. Zastavili jsme na parkovišti pod kopcem a pokračovali pěšky celou cestu dokopce mezi úzkými historickými uličkami. Nahoře na kopci jsme se zastavili u jakéhosi pojízdného fast foodu a zatímco ostatní jedli, já s Hakkim jsme se stihli vyfotit se světovým Kubánským doutníkem.
Seděli jsme na s klukama na lavičce, přičemž Toni fotil centrum, když mě napadlo, že napíšu Tamarillovi, jestli něco nepodnikneme. Odepsal hned v zápětí, že mám přijít k nim na hotel. Zeptal jsem se ostatních, jestli nechtějí jít se mnou, ale nikdo nechtěl. Dojeli jsme tedy k nám na hotel, dali do Google Maps adresu jejich hotelu, co mi poslal a zjistili, že je to asi dvě minuty chůze od nás. Hakkiho dřívější výmluva, že musí ráno brzy vstávat, protože s Tonim řídí, už neplatila. Vzali jsme s Hakkim jeho domácí slivovici, pyšnící se 54%, pár Red Bullů, pivo a šli.
Když jsme dorazili, na pokoji byl Tamarillo, FrostBeule, DVD a Spam. A to bychom nebyli my, abychom nezačali hned po příchodu nalévat 54% elixír. Hned po prvním Spam konstatoval, že je to opravdu silné a že to chutná skoro jako čistý líh, což byla taky pravda. Po tom, co Hakki potrolloval DVDho tím, že i po jednom panáku může oslepnout díky methanolu, zavládla na pokoji celkem panika, ale nakonec všichni pochopili, že si dělal jenom srandu. Dali jsme si jich ještě pár a potom nám Tamarillo odhalil svůj úžasný plán – udělat s každým z nás rozhovor na kameru. Zaručuji vám, že se máte na co těšit. Je to opravdu peklo…
Při cestě zpátky na náš hotel jsem ztratil peněženku s veškerými penězi a doklady. Hledali jsme ji asi půl hodiny, ale v té tmě jsme ji neměli šanci najít. Tak jsem šel spát, smířen s tím, že už ji nikdy nenajdu. Ráno jsem si ale přivstal, dal rychlou sprchu na probrání a šel to zkusit ještě jednou. Do konce života nepochopím, jak jsem ji mohl najít na místě, kudy jsme večer nešli, ale peněženka byla zpátky u mě a dokonce s celým obsahem. To by se u nás asi nestalo
Pondělí – cesta domů
Brzy ráno jsme nasedli do auta, pustili opět mocný chill a vyrazili domů. Cestou jsme ještě natočili bonusový videoblog a tím náš výlet končí.
Z mého pohledu byl tento turnaj něco jako splněný sen. Vždycky jsem se chtěl podívat na podobnou zahraniční akci a teď se mi to konečně po pěti letech hraní splnilo. Jak se říká – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Nejvíc si na tom cením toho, že jsem poznal nové lidi, které doufám ještě někdy v budoucnu potkám. Také to byl určitě ten nejlepší výlet se skvělými lidmi, co jsem měl díky TrackManii možnost zažít.
Zleva – tween, prcek, hakkiJunior, kubayz, toni
Na závěr bych vás chtěl poprosit o podporu pomocí odkazů níže a velice poděkovat eSubě za umožnění účasti na GA a za skvělý výlet.
eSuba. Red Bull Racing – FB fanpage
S pozdravem eSuba. kubayz
Leave a Reply
You must belogged in to post a comment.