Alice Madness Returns – emo barbie s kudlou v ruce no. 2

Alice in Wonderland,
knížka, která nás již dobré jedno a půl století oblažuje vyčpělostí
fantasmagorického světa, který si díky Lewisu Carrollovi nebere servítky
před nikým a před ničím. Tolikrát zpracována, ať už díky Timu Burtonovi
v jemně pošťouchlém filmovém zpracování z roku 2010, nebo samotnému
králi všech animáků, Disneymu, který ji na svých bedrech drží už 60 let.
Jestli si ale někdo dovolil opravdu výstřední a nezapomenutelné
převtělení milé plavovlasé holčičky do šíleného a krvežíznivého magora,
musel to být jedině slavný American McGee.

No,
abych pravdu řekl, posledních pár let jeho sláva uvadala jak růže bez
vody, a proto bych si nemohl odpustit, pokud bysme se pod jeho nadutou
sukni plnou úspěchů alespoň trochu nenakoukli. Určitě jste však během těch let
nezapomněli, že pracoval jako level designer u tuctu stříleček, bez
kterých by herní scéna jakoby neexistovala. Mezi ty nejslavnější se dají
zařadit takové hity, jako byly série Doom, či Quake,
ale své místo si našel i při Wolfensteinovi. Poté se uzavřel do sebe a
začal pracovat na osobitějších, avšak o to zajímavějších projektech. Bez
hry American McGee´s Alice by se zřejmě ztratil v 21. století úplně. Možná právě proto se rozhodl vytasit s druhým dílem – Alice Madness Returns. Jak se jeho bezostyšný návrat povedl?

Jak už
je u McGeeho zvykem, hra vybočuje z řady ve všech možných i nemožných
směrech. Pokud si ještě dokážete vzpomenout na první díl, onehdy se nám
do ruky dostala hopsačka s urousaným bojovým systémem, avšak i přesto
svou chytlavou hratelností přikovala k židli statisíce hráčů. Dokázala
skvěle pracovat s postavami, měla vtipné a propracované dialogy, ale na
váš mozek nikdy nekladla přílišný nátlak. Hra měla samé pochvaly jak od
kritiků, tak od hráčů. A co je zřejmě nejdůležitější, Alice Madness Returns pokračuje v jejích stopách. A to doslova.

Po
příběhové stránce se žádný zázrak nekoná. Když byla Alenka malá, postihl
rodinu požár. Její sestřička uhořela ve svém pokoji a rodiče na tom
nebyli o moc lépe. Přežila pouze Alenka. Bohužel, tento požár ji
provázel do nočních můr i do všech myšlenek mimo ně a psychiatrové z ní
nedákázali vytáhnou ani minimum z té bolestné ztráty. Nicménně se tehdy
ještě malá holčička dostala do sirotčince, kde vyrostla a následně
dokonce i pracovala. 10 let uběhlo jako voda a kocourek se vrátil. Ten,
který ji poprvé do světa vtáhl se vrátil s tím, že ji potřebují znova.
Říše snů je ohrožena a tak nemáte na výběr, žádné odmítnutí jakoby
neexistovalo a musíte jim pomoci. Aby to ale byly oboustranné, díky této
výpravě se začnete dozvídat podrobnosti o žháři, který tehdy zapálil
váš domov.

Alenka
ve hře vystupuje tak, jako před 11 lety, tedy v prvním dílu. Ne, nepyšní
se jemnými blond vlásky a modrou sukénkou, nýbrž vypadá jako tvrdá emo
girl. Takže počítejte s vlasy černými jako noční nebe, vyhraněný styl
oblékání, oči hluboké jak studny, ve kterých se při pádu zabijete, ale i
plné, rudé rty, jakými se může pyšnit snad jen Angelina Joilie. A co
víc, po smrti rodiny má o kolečko navíc, ale nebojí se takové kolečko
využít ku prospěchu věci. Nebojí se zabít to, co ji ohrožuje a užít si
bolesti. A pokud už ta bolest přesáhne všechny meze, stačí vteřinka a je
z ní krvelačná bestie, co nemá slitování ani s Bambim.

McGee
však u tohoto neskončil. Zatímco Alenka si bude cupitat, kde ji jen
napadne, NPC budou vyčkávat a pečlivě si v hlavě rozmýšlet, jak bude
probíhat rozhovor se slavnou ochraňovatelkou jejich národa. Oni sami
vypadají jak uschlý rohlík s nosem a ušima, oblečeni  bývají do
nevkusného hávu, z jehož kombinace by omdlel každý, kdo alespoň jemně
rozumí módnímu vkusu, a v nejednom případě s přehledem překonávají
všechny možné i nemožné stupně šílenosti. Králík, komik, kochařka, či
čínský stařešina, pokaždé vás překvapí hláškami, jaké na vás vytasí vždy
a všude. Možná občas nejsou ani tak vtipné, jako spíše chytré, ale
během hraní vás probudí jak dobře mířená facka.

Herní
svět je kapitola sama pro sebe. Je procítěný a jeho psychika přesahuje
vše, co jste dosud znali. Úžasným způsobem ukazuje, jak podivně mohou
psychické vjemy působit i ve hře. V souladu s ním pluje vše. Od
neotřelého, ale i přesto skvělého sountracku, přes slavný level design
McGeeho, až po neotřelé mrtvoly válící se na zemi za Alenkou na její
pěšince. Každé sousto jeho úžasu vás nakopne a povzbudí, protože
jednoduše každým coulem chytá fantastickou atmosféru říše snů.

A nejen
to. I když se dá atmosféra krájet jak dobře propečený knedlík, většinu
času strávíte jen s otevřenými ústy při pohledu na okolní budovy. Stejně
tak důležitá, jako zvrácenost světa, je jeho rozmanitost. Každou chvíli
se prostředí změní, tu podmořský svět, nebo zase čínské altánky, vždy
má své neskutečné kouzlo a zaujme. A co je na tom úplně nejlepší? I když
je úchylný, i když je nesmiřitelně šílený, pokaždé vás překvapí, ale
pouze v dobrém slova smyslu. Nikdy ne jinak.

Během
toho, co se budete kochat pohledem na krajinky všech druhů a barev,
nejednou spadnete do propasti jak pytel brambor a chvíli nebudete vědět,
co se děje. No samozřejmě, nejsme tu proto, abysme se dívali na
šachovnice, či hospůdky, ale abysme si pořádně procvičili neohebná
kolena a vyskočili o plošinku výše. Takto šel vystihnout Mario, takto
jde vystihnout Alenka. Zatímco všechny ostatní systémy skáčou mílovými
kroky dopředu, skákačky se zasekly někdy kolem roku 2000 a už skáčí jen
do výšky, ale nikde ne dopředu, o nějaký ten krok dále.

Naštěstí
je systém už takovou dobu skutečně tak precizně vymazlený, že není ani co na tom
měnit. Možná právě to je důvod, proč se všichni, kteří na takovýchto
hrách dělají rozhodli přidat k žánru skákačky něco více. Většinou je
akční, ale v nejednom případě se objeví i přízvisko „logická.“ To se
tentokrát nestalo, takže musíme zůstat u první varianty. Ale o co jde.
Akce nestrnula na místě jak morový sloup, a proto se můžete vzpřímit a
pohledět jí přímo do očí.

Pokud se
dá o něčem říct, že se na hře skutečně vydařilo, zřejmě to budou právě
bojové systémy. Alenka má v zásadě dva typy zbraní. Na blízko a na
dálku. Má několik úhybných manévrů, jako je skok do všech světových
stran, či paraple odrážející vše živé. A proti ní je kupa docela
hloupých kelímků na caffee, temných hmot, či ninja-vos. A co se z téhle
mazanice dá udělat dobrého? Propečený, skvěle křupavý mazanec. A jeho
příchuť?

Alenka
má po ruce všehovšudy pět zbraní. Výbušného králíčka, který však
většinou neskončí u křičení na ohrožovatele, nýbrž doslova vybouchne
jako časovaná bomba. Také má kuchyňský nožík a koníka. Zatímco první dá
větší damage zběsilým nepřátelům, s tím druhým skolíte i Hulka, pokud zrovna stojí strnule na místě, a nakonec
i dvojici zbraní na dálku. Mlýnek na pepř v podobě kulometu a konvice
na čaj jako granátomet. Pestrý arzenál. Možná, že v CoDu by výčet zbraní pravděpodobně nedostačoval, tady se to jeví jako ten nejlepší  a především nejoriginálnější výběr.

Až totiž
párkrát švihnete do skřeta s hrncem na hlavě a talířem v ruce, on sám jen
stěží nalezne svou hlavu v kaluži krve pod ním. Do toho všeho může
jednotlivé zbraně vylepšovat, ale na žádný propracovaný RPG systém se
zde nehraje. Nepřátel je velké množství a na každého platí jiná taktika.
Pokud na ni přijdete, překonání jednoho takového velikána je procházka
růžovým sadem, když se však sejde více typů najednou, na problém je
zaděláno. Souboje jsou totiž nekompromisní. Naštěstí, pokud Alenka dojde
na pokraj sil, začne běsnit a s každým v dosahu pěti metrů je v tu
chvíli amen.

Během
toho skákání, běhání a bojování si určitě budete chtít užít něco o mnoho
neobvyklejšího. Jestli vám něco hra může nabídnout, pravděpodobně přímo
před vás postaví flašku s růžovým lektvarem, který po nalokání Alenku
změní na miniaturní slečinku, která vidí nápisy na stěnách, může
procházet klíčové dírky, či vidět neviditelné plošinky. Asi
nejdůležitější je právě procházení klíčových dírek, za nimiž většinou
bývá nějaká ta truhlička se zuby (takové herní zlato) a vzpomínky, které
vám prostřednictvím rozhovoru ukážou kousek z těch dnů, kdy byla Alenka
mimo a její rodiče ještě hořeli pod kytičkami.

Jestli
se McGee dokázal vytasit jesště s něčím, před uvedením na pulty o hře
říkal, že se v ní dočkáme i určitých logických úkonů. A tak se i stalo.
Bohužel většinou ani nepostřehnete, že nad tím máte chvíli uvažovat.
Některé z puzzle jsou chytré, třeba skládání obrázku, ale nezaberou vám
ani pět minut. O mnoho déle vám zaberou minihry, které vás nutí rychle
prohmatávat klávesnici. Naštěstí se přes ně dá rychlým kliknutím
přeskočit, ovšem jako zpestření mezi tou pomazánkou okolo se to hodí
výborně.

Přestože
byla hra ve vývoji poměrně slušnou dobu, zřejmě se nikdo nevyhne bugům.
I když se zde nekoná žádné překonání rekordu, který zřejmě stanovila
série Fallout, přesto nejednou narazíte a budete se muset vrátit k
poslednímu checkpointu. Skutečně dobře v té době poslouží systém, který
vám je dává v podstatě za každý krok, a proto nikdy nemusíte překonat
více než jeden slabší souboj, či nějakou tu trošičku složitější překážku na zmanévrování doskoků.

Co se
grafického enginu týče, hra nevyužívá žádné oslnivé barvičky a spíše se
drží při zemi. Jak co se týče barevnosti, tak samotné kvality.
Nehledejte žádné kostrbaté texturky, takové se tu také najdou, ale
rozhodně vám nemusí při hraní vadit, poněvadž v souladu s nádhernými
scenériemi je ani nepostřehnete. Takovým pozlátkem navíc je, že se
grafika téměř neliší od té konzolové, což vzhledem k výkonu počítače
celkem naštve, ale hra nebyla přednostně vyvíjena na žádnou z platforem. Po
audiovizuální stránce si, naopak od té grafické, hra vede úžasně. Už ve chvíli, kdy poprvé zaslechnete jemné, sžíravé tóny, se pozastavíte,
rozhlédnete, i zaposloucháte zároveň. Většinou se vám dostává příjemné,
ničím nerušené symfonie, ale když hra nasadí drsnější a surovější tóny,
tedy když se dostanete k nějakému souboji, naráz vás to vzpruží a z
mikrospánku přejde do stavu nekompromisního bdění.

Hra si
na první pohled vede skvěle. Obzvláště tři věci v ní hrají prim.
Prostředí, hudba a soubojový systém. Tyto tři puntíky jsou promyšlené a v
určitých chvílích zvráceně úchylné zároveň. Do toho všeho si na pianko
hraje i několik brouků, kteří zbytečně kazí celý dojem a bohužel někdy
zazvoní na hranu i pár textur, které bývají vyloženě nezvládnuté. Co na
tom… hra má své hodnoty a užívá si je naplno. Myslím, že 8/10 je pro Alice Madness Returns ideální hodnocení.

Hodnocení:	8/10
– soubojový systém – hudební doprovod – zvrácený svět – šílená Alenka	– občas frustrující – vzpíravá kamera – časté bugy – postarší grafický engine

Zakupte si hru také v našem obchodě za 899 Kč (PC, X360, PS3)