Assassin's Creed: Revelations – Jedna cesta končí, další začíná

Od prvního dobrodružství Altaira uběhlo mnoho let a Desmond
byl během této doby nucen se převtělit i do dalšího z předků – Ezia.
Přesto si Ubisoft řekl, že Assassins Creed bude trilogie a stalo se. Přestože
další díly jsou už nyní v přípravě, díky novému Assassin’s Creed:
Revelations se dočkáme pozorného zakončení trilogie Ezia. Nejen on však spolu
s tímto dílem templářům zabrnká na nervy naposledy. I Altair
z prvního dílu má namířeno do cíle. Zbývá odhalit, proč by měl zrovna díl
AC: Odhalení vstoupit do dějin PC her. Anebo neměl? No, raději se na to pojďme
podívat.

Jestliže si ještě živě vzpomínáte na každý
z předchozích dílů, asi víte, jak dlouhou cestu vývojáři museli ujít.
Počínaje hvězdnou jedničkou, která však byla repetitivní, neměla pořádný příběh
a byl na ní znát její strach z něčeho velkého, konče „datadiskem“
s názvem AC: Bratrstvo, ve kterém už se hráči dostatečně nasytili. Druhý
díl byl jakýmsi mezníkem, při kterém jste měli pocit, že tato série za něco
může stát. Dobrý a poutavý příběh, ale zoufale neuzavřený. S podobným
koncem se k hráčům dobelhalo právě Bratrstvo, které do hry přidalo spoustu
nových prvků a ty staré ukázalo s lepším nasvícením. Ale teď si přiznejme,
že Revelations je identický, až na to, že příběh grandiózně zakončuje.

Nebylo by asi vhodné začít spoilerovat o Eziových
dobrodružstvích, tak si raději povězme, o co zde vůbec jde. Desmond, mladý,
ostříhaný kluk, co si začal hrát na svého pradědečka, to nemá v hlavě po
posledním díle v pořádku. Upadl do bezvědomí a nachází se ve zcela jiné
realitě. Aby toho nebylo málo, nepobývá ani u Ezia, ani u Altaira, ani
v našem světě, nýbrž v jeho vlastním snu. Skrze něj se vrátí na
Eziovu cestu, která je trnitá a musíte během ní skákat po hlavách krokodýlů.
Dostanete se do Konstantinopole. Překrásné, famózní město s nádechem
byzantské exotiky vás od první chvíle uchvátí. A tím začíná celé dobrodružství
o stárnutí (či smrti?!) Altaira a hraní si na zestárlého dědulu, co skáče po
střechách.

Istanbul, tedy Konstantinopolis, je v tehdejší době největší
město celé Evropy a je to na něm rozhodně znát i ve hře. Stovky budov, desítky
tisíc lidí, nic podobného vás hned tak neomrzí. Po vystoupení z paluby se
před vámi ukáže v celé své kráse. Úchvatná scenérie, jež se vám vtísní do
očí, je slastí pro oči. Konstantinopolis ve hře byla vytvořena na reálných
základech. Do detailu propracované památky doplňují tuctové a stále se
opakující doby, což ale vůbec nevadí. Dalo by se spekulovat, zda byl Řím hezčí,
ale co se rozlehlosti týče, monstróznost zdejšího města nemá obdoby.

Jednoznačným posunkem autorů k možnosti se rozprostřít
na obrovskou mapu herního světa byla pravděpodobně značně urychlená doprava.
Zatím si pro hraní nemusíte dělat řidičák, to ještě ne, ale hodilo by se
useknout si ruku a protrénovat se v pirátství. Námořní velmoc musí
samozřejmě znamenat mnohé kotvy, kormidla, plachty a lana, a tak přišla řada na
sklouzávání se právě po naposledy zmíněných. Pomocí háku se stačí zavěsit a
jedete. Stejně tak ho ale můžete prohnat tělem nepřátel, případně se naučit
nosem odebírat mozek za účelem dělání mumií. Nemusíte se ale bát, že by Ezio,
který tuto vymoženost dostal na počest příchodu do Istanbulu, přišel o své dvě
čepele.

Jejich využití nedoznalo jediné změny. Prostě jen máchat
kolem sebe a bránit se palcátům, které na vás co chvíli padají ze všech stran.
Boj doznal snad jediné změny. Nepřátelé si nenechají vše hned tak líbit a
nebojí se před vaší drsnou ranou uskočit. Jejich vyzbrojení puškami je další
věc, která dokáže značně znepříjemnit vaše klidné, tiché zabíjení a do třetice
všeho špatného, naučili se využívat bomby, jež v Revelations hrají roli
nejvyšší. Podobně, jako tomu bylo u předchozích dílů, byla opět rozšířena
sbírka animací se zasekáváním háků, mečů, čepelí a palcátů do nepřítele, což
bohužel na výsledném dojmu z bojů nic nepřidává. Jsou zoufale neoriginální
a stejné jako minule.

Vlastně by se o AC:R dalo říct, že není originální
v ničem. Řekli jsme si o hácích, ale přijde vám to jako dostatečná výmluva
pro vydání další hry o plné ceně? Proč se autoři nemohli spokojit se samostatně
spustitelným datadiskem a lehce snížit cenu? Ale to nevadí. Přestože hra
využívá identický engine, na hratelnost se ani nesáhlo a Ezio má stejný, možná
trošku zestárleji působící image, minulé díly byly často velmi blízko u hranice
9/10 a nejednou se jim povedlo je překonat. A v tom případě, co je stejné,
nemusí být nutně špatné! Pro naprosté odpůrce už může Ubisoft pouze říci:
„Vždyť jsme kompletně překopali multiplayer!“ Není to pravda, ale na druhou
stranu, právě na něm se zapracovalo asi nejvíce.

Přesto se dá říci, že jeden krok autoři vpřed udělali. Do
série vlili novou krev z podivné, zvláštní a s původní krví naprosto
nesouvisející transfúze. Znáte ty chlápky, co se neholí, trčí jim mozky a snaží
se je zabít rostliny? Tak to je ono! Assassin’s Creed Revelations přichází
s tower defence minihrou. V ní se nacházíte většinou v uličce,
do které průběžně přichází řady nepřátel. Vy sedíte na vzdáleném můstku a
sledujete, co se děje. Vaší druhou schopností je vyhrát a zajistit, že vaše
sídlo nepřítel nedobije! Rozestavováním střelců, přátel, barikád a cílů
dělových koulí se snažíte zajistit, aby nepřátele neprošli. A do celé této
kauzy zasahujete střílením ze své „da Vinciho“ pistolky.

Stejně, jako tomu bylo i v předchozím dílu zde
fungujete na systému guild, do kterých se snažíte rekrutovat co nejvíce lidí,
abyste v boji nikdy nezůstali ve štychu. Jediným zmáčknutím tlačítka
přiběhnou vaši přátelé a rozsekají vaše odpůrce na skvělý salát. Jejich
levelování a vylepšování je opět čistě na vás, ale můžete jim dát o něco větší
rozlet, co se týče misí v dáli. Chladnokrevné vraždy zůstávají na vás, ale
alespoň můžete ostatním dokázat, že vraždění kardinálů má smysl. Pouze zbývá
tento smysl objevit. Kromě asasínů se k vám mohou přidat za pár drobných
šlapky, jež vás skryjí před dotěrnými strážemi, barbaři, kteří vás jich
s okamžitou platností zbaví a špehové, kteří fungují na podobném principu
jako přátelé z vaší guildy.

Nejzábavnější chvíle hry nestrávíte v novodobých
guildách v Konstantinopoli, dokonce ani v realitě, ale v Eziově i
Desmondově minulosti. Altair je chlapík, co si své mise umí poskládat do
labužnických soust a tím vytváří i skvělou atmosféru díky občasnému mihnutí se
jeho příběhy. Obvyklou strategií je zabít důležité osobnosti, ale už není tak
lehké říci, jak. Někdy musíte tajně vlézt do zad strážím a následně se nenechat
ani zaslechnout, jindy přesně naopak, i když to není zadáno v úkolu, váš
rozlet zde nabývá na síle. Druhým plusem je, že v Altairově kůži se něco
děje vždy bez ohledu na překonávání ohromných vzdáleností přes město. Je to na
těchto vzpomínkách rozhodně znát.

Nebyl by to však Desmond, aby kromě svých předků chvíli
nestrávil ve svém vlastním těle. Po jeho významné roli v Brotherhoodu se
můžete přestat bát, zde už si za něj neužijete skoro nic! Tedy, pokud máte
zájem! Díky neustávajícím nadávkám na Desmonda a jeho trapnou a nic neříkající
cestu si autoři pravděpodobně řekli, že dají hráči na výběr. Altair a
samozřejmě Ezio, tyto dvě postavy nemusíte o nic obírat, ale můžete, pokud
chcete. Co se Desmonda týče, musíte s ním začít a skončit, ale nic
mezitím, přestože se vám nabízí možnost se s ním vydat za hranice lidského
chápání a proskákat se tam řadou překážek k překrásnému cíli. Proč ale
místo toho nezůstat u Ezia a vydat se do přístavu?

Bohužel, bude vám to několik minut trvat. Jestliže si
vzpomínáte na možnosti rychlého cestování, nebudete ochuzeni ani nyní. Hledání
těchto podzemních chodeb je ale mnohdy složitější než jít za šipkou na
minimapce vedoucí k cíli. Obrovská Konstantinopolis má sice vzdálenosti
nesmírné, ale právě hák významně ulehčuje téměř vše. Mnohem příjemnější toulky
po střechách je pouze jedna z jeho mnoha výhod. Město má svoji vlastní,
výživnou atmosféru a nebojí se ji do vás pustit žilou, jen ať to pořádně
pocítíte. Mnohdy chmurnou, jindy veselou na výpravách s cikány, nic ale
není tak dobré, jak se na první pohled zdá.

Jakmile se dočkáte přívětivého přivítání od starého přítele,
než se nadějete, žádá vás o „drobnost.“ Musíte vyčistit palác, protože jsou na
něj zlí, musíte jim dát za vyučenou, protože mu něco ukradli, zde si
neodpočinete. Čekali jste snad, že zdejší sultán se podvolí? Pak jste měli
pravdu. Jeden z možných nástupců se nechal podmanit nechutnými templáři a
nyní si vás vychutnává na stříbrném podnose s armádou byzantských
válečníků za zády. Abyste to neměli tak snadné, samozřejmostí jsou tuny
výbušnin a střelných zbraní, které do tohoto období zasáhly velmi významně. Ale
i vy máte jednu perličku, na kterou nedáte dopustit! Skrytou čepel? Těsně
vedle! Skrytou pušku…

Po příběhové stránce se jedná o jeden z herních Mount
Everestů, ale zároveň je užvaněnost mnohých scén vyčerpávající a nudící
k smrti. Paradoxně tyto scény nejdou přeskočit, ale ani žádné jiné, tak si
nestěžujme. Jednou ze zvláštností předchozích her byly tajemné místnosti
s různými skrytými artefakty, do kterých jste se snadno dostali, ale
následné šplhání a bolestivé skákání bylo na klávesnici hotovou vraždou.
Konzolisté se možná v nesetříděných pózách kamery vyžívají, ne tak kovaní
PC hráči, kteří by za podobné choulostivé kamerky na záchodcích vraždili. Vše
se vrací v neporušeném obalu a s prvotřídní kvalitou. Navíc se
dostává i na akčnost a svižnost jednotlivých chodbiček, takže nemusíte sterilně
skákat, padat a znovu skákat.

Vaším cílem není nic jiného, než dostat se ke klíčům
k Altairově knihovně, která (možná) bude obsahovat stovky knih plných
výživnou informační hodnotou. Anebo ne, co je za skrytými dveřmi zatím nikdo
neví. K ničemu jinému, než získávání klíčů k této hádance tentokrát
kobky neslouží, ale zato se rozrostly o pořádných pár stovek metrů do dálky.
Hru tvoří spousta chutných drobností. Nijak inovativních, přesněji identických,
jako v předchozí hře, ale zároveň s tak krásně našpulenými rty, že se
stačí naklonit se a ponořit se do nevídané blaženosti. Tajemné artefakty,
zvláštní pochutiny, plné šarmu. Víc v tom není, jen zažít onen pocit znovu
a znovu.

Až se dostatečně nabažíte příjemné omáčky, můžete se už
podruhé vedrat do řad multiplayerových nádeníků s mušketou nataženou před
sebe, případně s parádní reputací, co se skákání po památkách týče,
k tomu. Tiché zabíjení je opět jediný dostupný mód, ale byl náležitě
vylepšen, takže to vůbec nevadí. Navíc se řady hratelných postav značně
rozšířily, takže hledání nepřátel podle pípátka už není tak nudné a sterilní.
Větší využití sprintovacích a nadskakujících technik pouze doplňuje vcelku
dobrý dojem. Přesto není tajemstvím, že výsledná podoba je ještě kdesi
v dáli.

Přesným opakem je technické zpracování, jež si již dávno
vybralo správnou cestu. Naprostá většina her odehrávajících se
v otevřených prostorech trpí neduhy, jakými jsou časté bugy s létáním
za hranice herního světa nebo za hranice světa vývojářského. Díky identickému
enginu s předchozími díly už mají autoři vypilovaný zásobník a upilovaná
brokovnice zde nemine ani na tisíc metrů. Snad pouze jednou se nám do pažby
zařízl vážný bug. V misi, kde nemáte být odhalen, jste se procházeli po
střeše, když naráz ze střechy trčí hlava nepřítele. Ne, že by vás viděl, ale
nemůžete ho zabít, přestože se hýbe a nemusel by to být problém.

Grafický styl je už ošoupaný, ale stále hezký, obzvláště při
vzdálených pohledech na výjimečné město. Osvětlené prostory jsou slastí pro oko
a snad jen jedinkrát vás grafický kabátek přinutí přivřít oči. Dabing je velmi
dobrý a díky kompletnímu profesionálnímu překladu do češtiny není problém si
hru vychutnat. Hra má ale i spoustu dalších kladů. Skvělá hratelnost, přestože
totožná s předchozími hrami, značně vylepšený bojový systém, dvě zvláštní
minihry – tvoření bomb a „tower defence“ – anebo příběh hodný sci-fi Tolkiena.
Bohužel, hra se necítí na plnou cenu, protože je to kopie předchozích dílů. To
neznamená, že jsme si ji neužili. Assassin’s Creed: Revelations od nás dostává 8/10, ale doufáme, že příště autoři
dodají více inovací. Příště? Eziův příběh skončil, Altairův také, avšak
Desmondův zůstal sprostě otevřený! Do toho všeho autoři potvrdili další díl,
takže zbývá si počkat na další „vyvrcholení.“

Hodnocení:	8/10
– výborná hratelnost	– stejné jako předchozí díly
– kvalitní technické zpracování	– až příliš otevřený konec
– zajímavé tvoření bomb
– rozmanité úkoly